Když se ozve bouřka, děti v paneláku často ztichnou. Některé se ve vrstvách oblečení téměř schoulí, jiné se rozhlížejí nesměle okolo, zda někde neproběhne hádka mezi dospělými. V těchto oblacích napětí se pomalu rodí zvyky, které s člověkem zůstávají dlouhé roky. Co se vlastně děje s těmi, kteří celý život slýchali, že jsou „až moc citliví“?
Ve stínu omluv
Rychlé „promiň“ zaznívá ve výtahu, v kuchyni i na schodišti. Lidé, kterým bylo v dětství vyčítáno, že jsou citliví, často omlouvají svou existenci. Omlouvají se, když mají vlastní názor. Omlouvají i jen za to, že zabírají místo. Všude. Je to přirozené, vyrostli s tím, že být vidět znamená nést tíhu posuzování. Slovo „pardon“ se stává náhradou za skutečné pocity.
Emoční teploměr
Na rodinných setkáních si všimnou i nepatrného úšklebku, v práci předvídají náladu kolegů dřív, než někdo zvedne hlas. Tito lidé v sobě mají zvláštní schopnost – skenují atmosféru v místnosti dřív, než ostatní stačí zareagovat. Každé napětí jim projede nervy jako proud. Je to návyk z dětství, kdy bezpečí záviselo na tom, jak rychle dokázali vycítit změnu.
Zamlčené potřeby
Když se jich někdo zeptá, kam chtějí jít na oběd, odpoví „to je jedno“. Jejich přání se rozplynou v mlze snahy nikoho neobtěžovat, nevyčnívat. Vyrůstali v domnění, že preference jsou přítěž, a dnes se často sami sebe ptají, co vlastně chtějí. Uchýlí se raději ke slovům druhých, vlastní hlas zůstane nezřetelný.
Přitahování těžkých osudů
Křehcí lidé přitahují ty, kdo potřebují oporu. Okolí v nich často vidí léčitele, toho, kdo přebírá bolest druhých. Je to role, do které vklouzli už jako děti – uklidňovatelé po rodinných hádkách, tiší pozorovatelé slz ostatních. Ve vztazích přebírají tíhu krizí, často nevědomky.
Podhodnocování vlastního prožitku
Uvnitř je šeptající hlas: „Jiní na tom byli hůř.“ Zkušenosti znevažují dřív, než vůbec stačí o svých pocitech promluvit nahlas. Vlastní bolest bagatelizují, nepovolí si slabost. Právě proto zůstávají často nepochopení i sami pro sebe.
Odpovědnost (nejen) za sebe
Ve společnosti citlivějších lidí vzniká pojem „přehnaná zodpovědnost“. Mají pocit, že musí vyřešit každý cizí problém, že je jejich úkolem ukonejšit napětí kolem sebe. Tahle strategie jim kdysi dávala smysl – zajišťovala klid v rodině nebo v kolektivu. S přibývajícím věkem je však její břemeno těžší.
Hranice kreslené v písku
Říct „ne“ je těžší, než se zdá. Citliví lidé si hranice tolikrát vyčítali, až téměř zmizely. Jakákoli obrana působí jako krutost, ochránit si prostor vyvolává výčitky svědomí. Proto často ustupují, i když už opravdu nemohou dát víc.
Přežité strategie, které svazují
Mnohé z těchto vzorců byla kdysi otázka přežití. Byla to ochrana, způsob, jak v těžkých chvílích vztřebat bolest, kterou svět nechápal. Jenže co chrání dítě, v dospělosti může člověka zpomalovat a držet v ústraní.
Dar, který svět příliš nevnímá
Být citlivý nebyla nikdy chyba, přesto se za tuto vlastnost v naší společnosti často stydíme. Život mezi pravidly, jak nebýt „příliš“, ale není cestou ke spokojenosti. Klíčem je spíš pochopit, které vzorce chránily – a které už přestaly plnit svůj úkol.
Konec příběhu citlivosti není v tom, stát se někým jiným. Je to cesta k tomu být přesně takovým, jak člověk opravdu je. Ti, kterým bylo dlouho vyčítáno, že cítí „až moc“, nakonec nacházejí hodnotu v tichu, v empatii i ve snaze porozumět sami sobě.
